DOLOMITEN MANN 12.září 1998

Z Lienzu pro ADRENALIN Sláva Černý

Jak jistě valná většina čtenářů ADRENALINU ví, konal se v rakouských Dolomitech další již jedenáctý ročník nejextrémnějšího závodu starého kontinentu DOLOMITEN MANN. Čirou náhodou se mi podařilo se do jednoho z týmů dostat a to díky dalšímu níže jmenovanému kamarádovi, který vyměnil padák za kolo. Po prvopočátečních nejasnostech s obsazením družstva, termínem odjezdu a způsobem dopravy jsme se konečně sešli ve čtvrtek večer u mne před barákem, kolo, kajak, padáky a tretry naloženy, tým v němž jsme se navzájem skoro neznali, ale odhodláni přežít se sestával z těchto lidí :

Běžec : JIŘÍ FEIK Paraglider : SLÁVA ČERNÝ Kajakář : IVAN HAMMER Cyklista : MILAN ŠKOP

Celý tento ansámbl jsme nazvali ŠVEJK TEAM. Důvodů pro tento název bylo víc, za prvé jsme neměli žádného sponzora a celou poměrně náročnou akci jsme si financovali sami a tímto názvem se lišíme od celého pole silně finančně podpořených týmů. Za druhé bylo stanoveno, že chceme něco typicky českého. Za třetí jsme se už od samého začátku nepovažovali za žádné favority a už název Švejk team hovoří o tom, že nám šlo víceméně o recesi a ne žádné heroické sportovní výkony. Po strastiplné cestě přes noc jsme ráno již za světla dorazili do malebného městečka Lienz nacházejícího se v jižní části Rakouska asi 70 km od Breneru směrem na Slovinsko. Zaparkovali jsme auta a šli hledat ubytování, které Milan (jinak MANAGER celé výpravy) měl zajištěno předem. Bohužel v kanceláři závodu se v tak časné ranní hodině nikdo nenacházel a silně unavení po celonoční jízdě jsme zůstali bez informací v nám cizím městě, s víčky napůl zavřenými. Leč štěstěna nám zůstávala nakloněna a při procházce náměstím jsme čirou náhodou narazili na česky mluvící zaměstnankyni jednoho hotelu.(mimochodem až do sobotní noci jediná hezká ženská v celém městě, ne jednou jsem se v zoufalství při bloudění městem na ni došel podívat, protože jsem již nemohl shlížet ty místní HYLDY) a ta nám poradila kam složit naše utrmácené kosti. Po ubytování a krátkém odpočinku jsme se vydali znovu do centra města a našli otevřenu kancelář závodu. Zaregistrovali jsme se, dostali čísla a další nutný takzvaný proviantní materiál. Překvapilo mne, že se stále ptají po běžci, a když dostal nové boty od Adidasu poskočilo mi srdce a říkal jsem si ,že by mi mohli dát nový padák třeba Edla nebo nějakou Novu. No nestalo se a tak jsem byl vděčen za boty sice ne tak dobré, ale taky značkové. No a oficiální tréninkový den začal. První jsem byl na řadě já dovezli mne na parkoviště u lanové dráhy a poslali na to. Vrchol kopce byl v mracích a proto jsem nevěděl do čeho jdu. V klidu jsem si sedl do kabinové lanovky a čekal co se bude dít. Dlouho nic, ale protože už jsem prošel turniketem nezbylo našim rakouským přátelům než mne vyvézt nahoru, i když se na mne ksichtili strašně. Najednou se dveře zavřeli a já v kabině pro 8 lojte sám, jsem se šílenou rychlostí, jakou jsem nikde jinde nezažil řítil k vrcholu. Chvíle odpočinku a zbavení se hučení v uších bylo mezipřistání asi 500 metrů pod vrcholem, kde se přesedalo na normální sedačkovou lanovku. Z té jsem sice nic neviděl, protože už jsem byl v pásmu oblačnosti, zato se snad odevšad ozýval silný cinkot kravských zvonců. Po výjezdu na vrchol se na mne sesypala horda německy hovořících spolupadáčkářů a asi po pěti minutách domluvy včetně znakové řeči jsem pochopil, že chtějí vědět jakou sílu má oblačnost ve které jsme se právě nacházeli. S naprostou bravurou německy hovořícího občana jsem odpověděl traj hundrt metr. Jelikož jak jste určitě pochopili se létat nedalo, tak jsem si prohlížel okolní krajinu (co oko dohlédlo) asi v okruhu 10 metrů od startovací brány Red Bul a popíjel tento energetický nápoj nevalné chuti a zjistil, že v okolí není prostor kde by se na metru čtverečním nenacházela alespoň tři kravská lejna, což mi nepřipadalo jako ideální startoviště. Asi po půl hodině přemítání o smysluplnosti dějů se udělala v mracích díra a já poprvé spatřil v hloubce asi 2000 metrů pod sebou Lienzký kotel, tak překrásnou přírodní scenérii jsem ještě v životě neviděl. Ale to se už kolem mne začali dít podivuhodné věci padáky, firem Red Bul, Warsteiner, Adidas a jiných ne méně známých firem se kolem mne začali nafukovat a začalo divadlo pro několik televizních štábů pohybujících se v těsné blízkosti nás padáčkářů. Asi po takovýchto třech dírách v mracích jsem se rozhodl, že do toho půjdu taky rozložil jsem si zapůjčený padák FANCY od SKY do těch sraček na zemi a čekal na další díru v mracích. A věřte tomu nebo ne přišla, pln odhodlání jsem začal s nafukováním padáku, jakmile to spatřili ti dravci z televizí, měl jsem kolem sebe hned tři kameramany. Samozřejmě se mi rozklepali pazoury a první start jsem zkazil a to tím stylem, že jsem málem ukopl objektiv jednoho z nich. Ale po druhé, vědom si odpovědnosti před tolika očima nic neodpustivších kamer, jsem přece jen vzlétl. Co se týče mého jediného letu na Dolomiten Manu, v první řadě jsem se snažil si udělat představu o mezipřistání a poté přistání na místě předávání štafety, při počasí, jaké vládlo v pátek mi to nepřipadalo jako nějaký velký problém, leč člověk míní a příroda mění, ale o tom až v následujících statích. Takže po té co jsem si udělal představu o taktice letu, zbyl mi jediný problém, jak po doletu nad přistávačky co nejrychleji dolů. Vyzkoušel jsem si na FANCYM co nejvíce vyklesávajících režimů. Musím uznat, že mne tento padák velice mile překvapil svou lehkostí ovládání. Do ostré spirály se dostal po první třistašedesátce bez nutnosti padák nejprve rozhoupat, zaklapnutí uší na dvě šňůry ze tří s následným prošlápnutím speedu proběhlo též bez jakýchkoli problémů, a když jsem vzal za béčka tak se padák nade mnou jen tak zlehka vrtěl. Přistání proběhlo bez problémů a tak mi skončil tréninkový den. Kluci si šli vyzkoušet skoky na kajaku do vody a Ivanovi se to tak zalíbilo, že odsud vůbec nechtěl odjet. Milan si šel projít trať cyklisty a neprojevoval známky žádné deprese. Odpoledne jsme si troch schrupli, večer si zahráli karty a v 22 hodin šupky hupky do postýlek (bohužel sami). Děsivá realita příštího rána nenechala nikoho na pochybách, že se bude jednat o to spíše přežít než si hrát na hrdiny. Hustý déšť, mlha a velice nízká oblačnost věštila nejhorší počasí Dolomiten Mana za posledních pár let. Nu což nasnídali jsme se, oblékli do kombinéz, nalepili nezbytné reklamy, přišpendlili čísla, sbalili maximálně odlehčený padák, prošli závady na kole, (Milan si ho v den závodu nechal ještě přecentrovat) popadli kajak a vyrazili na start. Hauptplatz neboli hlavní Lienzké náměstí, start a cíl závodu byl zahalen do mlžného oparu a vytrvalý déšť bubnoval o kostky dláždění v nepřetržitých jednotvárných intervalech, jako když tisíce kovaříků buší do svých kovadlinek, proto místo zvyšující se hladiny adrenalinu se v mých žilách rozléval vztek, bezmocnost a strach. Proboha, snad nás za stávajícího počasí nechtějí pustit do vzduchu, uklidňoval jsem se, ale po příchodu do informační kanceláře kde panoval velice čilý ruch jsem pochopil co znamená pojem Dolomiten Mann. Nic nenasvědčovalo tomu, že by závod pro extrémně nevhodné počasí měl být odvolán. Smířen s osudem jsem se rozloučil s kamarády, udělal poslední společné foto a nechal se uvrhnout do víru dění. Jako první startoval běžec Jiří Fejk, podívali jsme se se zbytkem týmu na odstartování běžecké disciplíny a pak už došlo ke konečnému roztržení celé naší sqadry po jednotlivých disciplínách. Ve vytopeném autobuse nás padáčkáře dovezli k lanovce pod start č. 2, protože vývoz na start č.1 do výšky 2278 m byl holý nesmysl z důvodu nízké oblačnosti a hustého deště. Ono to na startu č .2 nebylo o nic lepší, ale přeci jenom je rozdíl mezi letem v mlze a dešti z výšky přes dva tisíce metrů nebo osmi stovek. Krajina z lanovky příjemně ubíhala a v místě protnutí s cyklistickou tratí se mi málem postavili vlasy na hlavě. Černá sjezdovka bez sněhu byla natolik rozmáčena, že jsem i chůzi na ní považoval za obdivuhodný sportovní výkon. Natož pak jízda na kole. To bude zase zlámaných rukou, žeber a dalších nespecifikovaných končetin prolétlo mi hlavou a průběh závodu mi bohužel dal za pravdu. Na startu paraglidingové části soutěže už se to hemžilo mými sportovními rivaly zvučných jmen včetně vítězů světových pohárů a mistrů snad všech létajících soutěží. Z toho počasí jem byl psychicky natolik zdeptán, že mi tito lidé nepřipadali jako taková esa a nepociťoval jsem z toho žádnou nervozitu. Postávali jsme v hloučku asi deseti česky mluvících lidí (piloti a jejich doprovody) a zatím co se první běžci blížili do cíle, my diskutovali o tom, zda se pořadatelé rozhodnou disciplínu zrušit, či nikoli. Zatím tomu nic nenasvědčovalo a naprostá většina německy hovořících pilotů z favorizovaných týmů Red Bull a Warsteiner nás svým chováním utvrzovala v tom, že do toho jsou ochotni jít. V tu chvíli se z amplionů ozval hlas místního hlasatele o doběhu prvního běžce a mně bylo jasné že jde do tuhého. Většině z nás došel humor a shodli jsme se na tom, že nás do toho nemůžou pustit. Jenom Stoupa (RADEGAST TEAM) postával v pozadí a usmíval se pod vousy: "Já je znám, jsem tu už po sedmé". Poslední běžci doběhli, pořadatelé dovezli výsledkovou listinu a první z doběhlivších týmů se začali přesouvat ke startovní bráně. Ve mně se začalo pořádně vařit, teď to teprve byl ten správný adrenalin. Vidím hlavního pořadatele soutěže jak bere do ruky mikrofon a chystá se na trať vypustit prvního závodníka. Ať čistý čechofil i já jsem pochopil, že odvolává pro nepřízeň počasí paragliding z programu závodu. Ten kámen, který mi spadl ze srdce při těch německy znějících slovech mi zní v uších doteď, protože podmínky tento den se mi zdály přímo šílené. Závod tedy pokračoval divokou jízdou na kajaku přebroděním v normálních podmínkách říčky nebo na naše podmínky spíše potůčku a následným skokem z mostu o jehož výšce se mezi účastníky vedli veliké diskuse. Já ve své představě naivní suchozemec jsem si vůbec neuvědomil co déletrvající deště dokáží udělat v těchto podmínkách. Apokalyptický výjev jak z Noemovy archy uchvátil můj pohled okamžitě po přiblížení k již rozvodněnému živlu nepodobnému včerejšímu trošku dravějšímu potůčku. Dvoj až trojnásobně zvýšená hladina s metrovými vlnami udělala ze včera ještě popisované nejlehčí disciplíny doslova peklo na zemi, některé úseky ve kterých bylo včera povinností projíždět branky se v den závodu museli přebíhat po břehu a kajak táhnout za sebou po kamenitých cestách. Náš týmový kolega, ať žádné peříčko - reprezentant ČR po dojezdu a předání štafety padl na kolena vyčerpáním a před zraky stovek diváků vyprázdnil svůj žaludek. Cyklistická část byla jen potvrzením toho o čem jsem se zmiňoval již v předcházejících odstavcích, dlouhotrvající deště udělaly z trati závodu jen rozměklou břečku. Nahoru to ještě šlo, to si ohlídal, aby nešlápl víc do pedálů, ale dolu převýšení více jak dva tisíce metrů ve dvanácti kilometrech sjezdu se sklonem více jak třicet stupňů udělalo se spoustou závodníků své. Do cíle dojížděli k nepoznání umazaní od všeho co se na dráze nacházelo, výjimkou nebyly ani již zmiňované kravské exkrementy zapletené do vlasů. Můj spolubojovník Milan dojel ve stavu, kdy jsem si myslel,že ho budeme muset z kola sundat, ale přežil bez vážnějších zranění a hlavně dojel. Což se nedalo zdaleka říci o všech účastnících závodu. Sice podle jeho slov šel při sjezdu třikrát přes řídítka na zem, ale nechyběl mu ten pověstný kousek štěstí. A nejenom jemu, vlastně nám všem, že jsme se vrátili živi a zdrávi. Takže se příští rok budu těšit na vaše hltající oči, protože ten, kdo poznal Dolomiten Manna, mi dá určitě za pravdu, že to je droga, kterou když jednou okusíte, už se jí nedokážete vzdát. Už pro ten pocit překonání někdy až nadlidských hranic fyzického, ale i duševního vyčerpání.